Česko-slovenský neoficiální web o Naruto povídkách

Tuhle část povídky měl sice psal Imidari, ale kvůli jeho nemoci jsem se rozhodl ji napsat místo něj. Bude to povídka krátká a spíše o mě. Myslím, že by se dala zařadit mezi takové výmečné povídky. Tak teda začnu.

Do dveří od kanceláře Hokage přišel Daisuke Rock „Přála jste si mě vydět Hokage-sama? Zeptal se Daisuke. „Ano. Přistup blíže.“ požádala ho Hokage. Daisuke přistoupil blíž a Hokage před něj na stůl hodila svazek papírů. „Co mi o tom chceš říct?“ zeptala se Hokage. „Vše potřebné co potřebujete vědět už tam je napsáno.“ řekl Daisuke nezaujatě aniž by vůbec na papíry pohlédl. „Vše potřebné? Vše co mě zajímá na tom nejvíce tam není!“ zvýšila hlas Hokage. „Je tam to, co jsem chtěl, aby ostatní věděli.“ odfrkl Daisuke. „Daisuke! Ty mě v téhle době, kdy odešel Imidari do dvanácti strážných ninjů, Jiarya pro mě něco zařizuje mimo vesnice a teď odešla i Kikai zlepšit své schopnosti. A teď chceš odejít i ty Daisuke? To chceš jít trénovat? V téhle době? Nevíme co můžeme čekat od Akatsuki, zvláště od Senkai.“ vysvětlila Hokage. „Ostatní mě nezajímají. Myslím, že tu je spousta ninjů ve vesnici.“ řekl arogantně Daisuke. „Chlapče uvědom si s kým mluvíš!“ vykřikla Tsunade. „To moc dobře vím.“ odsekl Daisuke a uhnul jejímu pohledu. „C-coo?“ vykřikla Hokage. „Budu se muset uklidnit. Jinak ho asi zabiju.“ řekla si Hokage. „No a kam, že to vlastně jdeš?“ zeptala se klidně Hokage. „Sám nevím. Budu chodit po světě a přitom trénovat. Uvidím, kam mě tato cesta zavede.“ řekl Daisuke. „A jak dlouho ti to bude trvat?“ vyzvýdala Hokage. „To je moje věc. Až se budu chtít vrátit, tak se vrátím.“ řekl arogantně Daisuke. Hokage se vlévala zlostí krev do hlavy „A co, že to jdeš vlastně trénovat?“ uklidnila se Hokage. „Ninja by měl být diskrétní a neříkat jeho plány.“ řekl Daisuke. Hokage došla trpělivost „Vypadniii !!!“ začala řvát na Daie. „Dobře, nemusíte hned řvát.“ řekl v klidu Daisuke a dal se na odchod. Potom co Hokage vypěnila si pomyslela „Daisuke co je to s tebou? Vždy jsi býval normální a plný úsměvu. Proč si se takhle změnil? Je to tím, že odešel Imidari? Doufám, že se to už nebude opakovat. Mám v tobě obrovskou důvěru, tak jako v ostatních shinobi v této vesnici, ale nerada bych ji měnila.“.

Někde v lese uvnitř vesnice, leží Sarutobi Asuma s cigaretou v puse na zelené louce, sledující se Shikamarem mraky na obloze. Vedle nich se objeví oblak kouře, z kterého vyšel Daisuke Rock. „Asumo, něco od tebe potřebuji.“ řekl Daisuke. „Ahoj Dai. Je to naléhavé?“ zeptal se Asuma. „Jak se to vezme. Potřebuji, aby si se zase chvíli staral o můj tým. S tvou prací jsem byl velice spokojenej. Bylo poznat, že se v chakře zlepšily. I oni sami, říkali, jak byli s tebou spokojeni.“ chválil ho Daisuke. „Noo. A ví o tom Hokage? A máš něco za přání co bych je měl trénovat?“ ptal se Asuma. „Za Hokage jsem už byl a už tam ani nepůjdu, není ve své kůži.“ uchechtl se Daisuke „No myslím, že by si je mohl trénovat, bojovému a strategickému myšlení. Potřebují dozrát a ty jsi na to ten pravý.“ říkal Daisuke. „Myslím, že by to šlo. Co říkáš Shikamaru?“ kývl na Shikamara Asuma. „He?“ podivil se Shikamaru. „No pomůžeš mi je trénovat jo? Budeš pro ně velký vzor.“ nabídl Asuma. „To bude otrava.“ povzdechl si Shikamaru a Asuma se usmál. „Tak, konečně budu mít pohromadě celý tvůj tým.“ řekl Asuma. „Omyl. Kikai, odešla do sněžné trénovat.“ opravil ho Daisuke. „No tak si poprvé potrénuji uživatele Sharinganu a taky po delší době době uvidím Hikimara. Ten chlapec mě uchvacuje. Je sice nemehlo, ale nepřestává se snažit, ve všem si věří, jednou z něj bude velký ninja.“ vychvaloval ho Asuma. „No tak ještě jednou díky. Nevím sice kdy se vrátím, ale to je nepodstatné. Díky Asumo a Shikamaru.“ řekl Daisuke a zmizel v obláčku kouře. „A my teď to jdeme oznámit Hokage. Jen pojď Shikamaru.“ řekl Asuma a dal se do chůze směrem k budově Hokage. „Jeej. To bude otrava.“ pomyslel si Shikamaru.

Za pár minut u hlavní brány se loučí Daisuke se Sakurou dlouhým polibkem. „Budeš mi chybět zlato.“ povzdechla Sakura. „Ty mě taky.“ řekl Daisuke. „Daii!“ vykřikl z dálky Lee „Promiň, že jdu tak pozdě.“ omlouval se Lee. „To nevadí.“ řekl Daisuke. „Doufám, že budeš tvrdě trénovat a nezapomeneš na taijutsu, protože já budu taky tvrdě trénovat.“ upozorňoval ho Lee. „Lee oba moc dobře víme, že z nás dvou v taijutsu jsi jednoznačně lepší ty. Nezáleží jak budu tvrdě trénovat taijutsu, ale tebe už nedoženu. Nemohu tě porazit v čistém souboji taijutsu.“ vysvětloval Daisuke. „Ale, kde máš svoji bezchybost, aroganci a sebevědomí?“ uchechtl se Lee. Daisuke se usmál, přistoupil k Leemu, natáhl ruku, zavřenou v pěst a přiložil mu ji k čelu „Promiň bráško, už budu muset jít.“ usmál se vřele Daisuke a pinkl Leeho svými prsty do čela. Daisuke se otočil a dal se na odchod z vesnice. Při chůzi ještě vztyčil ruku a zamával Sakuře a Leemu, kteří sledovali jak se Dai od nich vzdaluje.